Naděje Evropy se bortí: Budoucnost stíhače FCAS visí na vlásku

Měl to být projekt, který Evropu posune o generaci dopředu. Letoun budoucnosti – navržený společně Francií, Německem a Španělskem – měl konkurovat americkým i asijským konstrukcím. Místo toho se ale FCAS (Future Combat Air System) mění v příklad toho, jak těžké je sladit národní zájmy. A Francie teď dává jasně najevo: buď po našem, nebo vůbec.

Na papíře to vypadalo férově. Francie měla dostat 38 % práce, Německo 32 % a Španělsko 30 %. Jenže Dassault, francouzský výrobce letadel a autor slavného Rafale, si brzy spočítal, že táhne celý projekt technicky i koncepčně. A přestal se tvářit skromně.

Prezident Dassaultu Éric Trappier už na jaře varoval, že pokud se nic nezmění, Francie může jít vlastní cestou. A co víc – navrhuje, aby Francie dostala 80 % veškerých práv i vývojových úkolů. Tohle samozřejmě v Berlíně a Madridu spustilo poplach.

Není to poprvé, co Francie hraje sólo

Pamatujete na Eurofighter? Francie z něj kdysi odešla a vytvořila vlastní letoun – Rafale. Proč? Potřebovala stroj, který dokáže nést jaderné zbraně, vzlétnout z letadlové lodi a operovat daleko od domova. A přesně to Rafale splňuje.

Francouzské požadavky se zásadně liší od těch německých nebo španělských. Paříž chce stroj s dlouhým doletem, maximální modularitou a schopností operovat i v zámořských teritoriích. Němci naproti tomu nepotřebují nic, co by neslo jaderné hlavice – spoléhají se na americký program Nuclear Sharing. A Španělé? Ti zatím hrají druhé housle.

Pnutí roste. Kdo zůstane stát?

Německo dává najevo, že ustoupit nehodlá. Jenže zároveň čelí vlastnímu stínu – bývá označováno za nespolehlivého partnera kvůli blokacím exportu zbraní. Zmínit můžeme třeba případ se Saúdskou Arábií nebo Tureckem, kde německé odmítnutí podkopalo mezinárodní zakázky.

Takže zatímco Francie tvrdí: „My to zvládneme i sami“, Německo odpovídá: „Ale s námi se počítá.“ Výsledkem je pat. A Španělsko? To zatím vyčkává, co z toho bude.

A co dělá konkurence?

GCAP, společný projekt Británie, Itálie a Japonska, už dávno běží naplno. Mají rozdělené úkoly, vytvořili firmu Edgewing a jedou dál. Všichni partneři mají rovný podíl a jasné kompetence. To je rozdíl oproti chaotickému FCAS.

A pak je tu Švédsko. To sice vyvíjí vlastní letoun FFS jako nástupce Gripenu, ale nikam nespěchá. Gripen E/F má sloužit ještě dlouhá desetiletí. Navíc si Švédové nechali možnost vstoupit do GCAP – rozhodnout se chtějí nejdřív v roce 2031.

Jak to může skončit?

Francie má jasný plán. Pokud nedostane větší roli, odejde. A bez Francie se FCAS nejspíš rozpadne. Letoun nové generace by tak byl další z ambiciózních evropských projektů, který narazil na realitu.

Možná si teď kladete otázku: proč se Evropa znovu pouští do něčeho, co zřejmě neustojí? Proč chybí flexibilita, proč si každý hraje na vlastním písečku? Odpověď není jednoduchá – ale začíná u rozdílných priorit, vnitropolitických tlaků a neochoty ke kompromisu. A tak je FCAS zatím víc symbolem rozdělené Evropy než její síly.