Rusové vytvořili „analogii Starlinku“. Je ale tak pomalý, že stihnete uvařit boršč

Rusko se zjevně snaží dohnat moderní technologie. Tentokrát zkusilo vytvořit vlastní verzi satelitního internetu – prý jako odpověď na slavný Starlink. A co víc, rovnou ji namontovalo na nový námořní dron „Briz“. Jenže jak už to u podobných „ruských alternativ“ bývá, slibovaný skok do budoucnosti se proměnil spíš v ohlédnutí za minulostí. A to pořádně hluboké – až někam do devadesátek.

Co je vlastně Briz zač? Jde o bezpilotní plavidlo, které má sloužit pro logistiku v těžko přístupných oblastech ruského severu. Oficiálně je určen pro civilní účely. Když se však podíváte blíž, z konstrukce i vybavení je jasné, že by ho šlo snadno využít i vojensky. A právě tady to začíná být zajímavé.

Anténa z minulého století

Na stožáru dronu najdete radar Simrad a vedle něj kulatou bílou kupoli. Pod ní se ukrývá satelitní anténa RS-30M – zařízení, které má být podle Rusů jejich odpovědí na Starlink. Zní to ambiciózně? Možná. Ale realita je trochu jiná.

Starlink funguje díky tisícům satelitů na nízké oběžné dráze (cca 550 km). RS-30M komunikuje přes geostacionární družice ve výšce 36 000 kilometrů. A to je sakra rozdíl. Výsledek? Latence až 800 milisekund a přenosová rychlost sotva pár Mbit/s.

Oproti tomu Starlink zvládá odezvu kolem 40 ms a klidně i 200 Mbit/s. V praxi to znamená, že RS-30M nezvládne přenášet kvalitní video v reálném čase. A o řízení dronu na dálku nemluvě – takové zpoždění je prostě nepoužitelné.

RS-30M působí trochu jako produkt, který někdo omylem vytáhl ze skladu s nápisem „retro“. Pokud jste někdy v devadesátkách používali internet ve Windows 95 přes vytáčené připojení, pocit bude podobný. Jen místo kvílení modemu teď čekáte na odezvu družice, která se v klidu vznáší 36 tisíc kilometrů nad hlavou.

Když moderní spojení selhává

Další problém? Typ antény. RS-30M používá klasickou parabolu. Znamená to, že se musí mechanicky natáčet směrem k satelitu. Žádná moderní fázovaná mřížka jako u Starlinku. Žádné elegantní elektronické přepínání. Jen stará škola, která je náchylná na poruchy a není zrovna kompaktní. Připomíná to spíš satelitní systémy z 90. let, které tehdy využívaly první generace amerických dronů jako MQ-1 Predator. Jenže ty už byly dávno překonané.

Ukrajina šla úplně jinou cestou. Například drony „RUBAKA“ nebo UJ-26 „Bobr“ běžně používají Starlink – a to nejen pro navigaci, ale i pro přenos obrazu. Díky tomu mohou operátoři sledovat situaci v reálném čase a reagovat na ni. V praxi to znamená přesnější zásahy a větší efektivitu. Zatímco Rusové se s RS-30M sotva dostali k „pomalému internetu“, Ukrajinci už několik let fungují s plně digitálním řešením.

Briz jako civilní maska?

A co to znamená pro Briz? Zatím je to spíš technologický demonstrátor než plně funkční vojenský nástroj. Ruské zdroje sice tvrdí, že je určen jen pro civilní účely, ale to samé se říkalo i o bezpilotním člunu Katran. Ten nejen že převzal jméno a koncept od ukrajinského projektu, ale navíc se spoléhá na radiové řízení – a to je v dnešní době velmi snadno rušitelné.

Zkrátka a dobře – RS-30M může v některých případech fungovat. Možná poslouží pro základní logistické operace nebo statické sledování. Ale jako konkurent moderním systémům, jako je Starlink, má co dohánět. A ne málo.

Jestli Rusko chce své námořní drony nasadit v ostré akci, bude muset udělat zásadní technologický posun. Jinak jim nezbude než sledovat, jak jejich „vlastní Starlink“ zaostává o celé generace. A v boji, kde rozhodují milisekundy, může i taková „maličkost“ rozhodnout o vítězství nebo porážce.