Proč piloti 2. světové války létali s otevřenou kabinou i v plném letu?

Proč vlastně někteří piloti druhé světové války létali s kabinou dokořán? Dnes by to působilo spíš jako kaskadérský kousek pro film, ale tehdy to mělo docela prozaické – a často i život zachraňující – důvody. Moderní stíhačky typu F-35 jsou rychlostní monstra, která se řítí přes Mach 1,6 a jejich pilot by bez hermeticky uzavřené, klimatizované kabiny nepřežil ani pár vteřin. Ale v době druhé světové války? Rychlosti byly nižší, technologie teprve dozrávala. Otevřená kabina byla běžná.

Hodně pilotů v roce 1939 byli ostřílení veteráni. Létali už v první světové válce, nebo v meziválečných letech, kdy obloha patřila hlavně dvouplošníkům s otevřeným kokpitem. Tam si zvykli na vítr v obličeji a volný výhled, bez čehokoli, co by jim stálo v cestě.

Už v roce 1914 se britský letecký závod Royal Aircraft Factory pokusil o změnu – postavil experimentální S.E.4 s průhledným krytem z celuloidu. Ten měl chránit pilota před větrem a zlepšit aerodynamiku. Jenže piloti ho odmítli. Přišlo jim to stísněné a omezující. A hlavně nepřirozené, protože pocit otevřené oblohy byl pro ně součástí létání.

Horko v kabině a viditelnost

Když se tedy v meziválečných letech začaly na nových strojích objevovat uzavřené kabiny, nadšení nebylo zrovna velké. Ano, kryt kabiny umožňoval vyšší rychlost, let ve větší výšce a s kyslíkovou maskou i delší mise. Jenže to mělo háček – žádná klimatizace a motor přímo před pilotem. A motor tehdejších stíhaček? Ten topil jako kamna. Když k tomu přidáte slunce svítící skrz sklo, kabina se mohla změnit v přetopený skleník. Otevřít kryt bylo někdy jediným způsobem, jak se nezhroutit vedrem.

Další kapitola – viditelnost. Plexisklo se mohlo mlžit, špinit nebo odlesky úplně rozhodit pilotův přehled. A když jste ve vzdušném boji, každá sekunda rozhoduje. Někteří letci proto kabinu prostě odsunuli nebo nechali otevřenou, aby měli jasný výhled na protivníka i kolegy ve formaci.

Nebezpečné plyny a únik oleje

A pak tu byly situace, kdy šlo doslova o život. Britský Hawker Hurricane, jeden z hrdinů bitvy o Británii, měl u prvních verzí zásadní problém – motor často pouštěl oxid uhelnatý přímo do kabiny. Tento neviditelný a smrtící plyn by dokázal pilota během pár minut vyřadit z boje. Otevřená kabina byla v takovém případě jedinou okamžitou záchranou. Do toho nechráněná palivová nádrž těsně před kokpitem – pokud byla zasažena, zápach paliva a jeho výpary se okamžitě dostaly dovnitř.

Podobně to měli i sovětští piloti na stíhačkách Polikarpov I-16, přezdívaných „Išak“. Malý a zavalitý stroj. První sovětský jednoplošník s uzavřenou kabinou, který měl být symbolem moderní konstrukce. Jenže motor měl nepříjemnou slabinu – rozhazoval olej, a ten se rychle usazoval na průhledu kabiny. Stačilo pár minut letu a pilot viděl sotva obrysy obzoru. Co s tím? Nechat kryt otevřený. Nebo ho sundat úplně a vrátit se ke starému dobrému větru v obličeji.

Takže ne, otevřená kabina za druhé světové války nebyla rozmar ani romantická póza pro fotografy. Byla to směsice starých návyků, technických limitů, boje s vedrem, nebezpečnými plyny a touhy vidět protivníka včas. Dnešní piloti mají klimatizaci, filtry a sofistikované senzory. Ale jejich předchůdci často spoléhali na vítr v kabině – a paradoxně jim tenhle vítr někdy zachránil život.