Česko se zbavilo posledního ruského vrtulníku. Mi-8 definitivně končí

Někdy není potřeba nic říkat. Stačí se podívat na vrtulník, jak se tiše zvedá do vzduchu – a člověku okamžitě dojde, že toto není jen další let. A právě takový okamžik zažily pražské Kbely. Na ploše stojí Mi-8, naposledy připravený ke vzletu. Pro nezasvěceného nic zvláštního. Ale pro ty, kdo vědí, byl tento start něčím víc. Poslední Mi-8, který kdy vzlétl s českými symboly na trupu, se tímto okamžikem stal historií. Stroje, které sloužily přes šedesát let, se s námi definitivně rozloučily.

Byl to ten typ podzimního dne, kdy je venku sychravo, listí šustí pod nohama a všechno působí tak nějak víc dojemně. A přesně do této atmosféry zapadla rozlučka s legendou českého vojenského letectva.

V Kbelích se armáda naposledy poklonila Mi-8 – vrtulníku, který věrně sloužil celé generace. Datum ani přesné označení stroje se neřešilo, nebylo to podstatné. Důležitější byl samotný moment. Ticho, stroj připravený ke vzletu, a vědomí, že jedna dlouhá kapitola právě končí.

Poslední let měl v rukou velitel základny, brigádní generál Jaroslav Falta. Člověk, který s tímto typem vrtulníku strávil velkou část své kariéry a věděl přesně, co od něj čekat. Právě on provedl rozlučkový manévr, který byl možná tichý a technicky nenápadný, ale symbolicky silný. Mi-8 se s armádou rozloučil přesně tak, jak sloužil – bez okázalosti, zato s respektem.

Šest dekád ve vzduchu

Mi-8 nikdy nebyl žádný „krasavec“, co by se vyjímal na přehlídkách nebo zářil v propagačních videích. Spíš naopak – nenápadný, robustní, funkční. Piloti mu přezdívali „dělník nebe“ a nebylo to jen z legrace.

Od 70. let zvládal, co bylo třeba. Vozil vojáky, vysazoval výsadkáře, pomáhal při záchranných operacích. A občas měl i speciální úkol – dopravit nejvyšší státní představitele. V některých případech byl totiž upraven i jako VIP verze, aby nabídl víc pohodlí a bezpečí pro ústavní činitele.

V 80. letech se v armádě objevily i speciálně vybavené kusy Mi-8 určené právě k těmto účelům. Interiér měl lepší výbavu, přístroje zvládaly složitější počasí, a celé to odpovídalo tehdejší představě komfortního armádního létání. Na svou dobu šlo o solidní techniku, která splnila, co měla. I když – v porovnání s dnešními stroji by už dnes působila spíš zastarale.

„Nikdy nás nenechal ve štychu“

To jsou slova brigádního generála Falty během rozlučky. A slyšet to od člověka, který s Mi-8 strávil stovky hodin, má váhu. Vrtulník si udržel pověst spolehlivého stroje, který fungoval v mrazu, v horku, v mlze i v horách. Technici si ho cenili pro jednoduchost údržby, piloti pro to, jak se choval ve vzduchu. I proto tato „stará škola“ přežila tak dlouho. Ale všechno má svůj čas. A ten Mi-8 právě vypršel.

Na první pohled by se dalo říct – fajn, starý stroj skončil, jede se dál. Jenže tak jednoduché to není. Toto loučení mělo i symbolický rozměr. Mi-8 byl posledním ruským vrtulníkem, který česká armáda ještě aktivně využívala. A tímto posledním letem to skončilo.

Symbol doby, která skončila

Nešlo jen o to, že dosloužil starý vrtulník. Tento moment byl hlavně jasným vzkazem: Česká republika se definitivně loučí s jednou celou érou – tou sovětskou. A nejen to. Spolu s Mi-8 se zavřely i poslední dveře k závislosti na ruských náhradních dílech a servisech, které v posledních letech spíš komplikovaly situaci, než aby ji řešily. Po roce 2022 bylo čím dál zřejmější, že to takto dál jednoduše nejde.

Ministryně obrany Jana Černochová to ostatně dává najevo dlouhodobě. Podle ní už nejde jen o výměnu staré techniky za novou. Vyřazení Mi-8 bere jako důležitý krok směrem k větší soběstačnosti a jasnějšímu směřování české armády. Ano, ruské vrtulníky sloužily dlouho a často dobře – ale doba se změnila. A jak sama říká, modernizace už dnes není věcí rozhodnutí. Je to povinnost.

Na rozloučení předala ministryně Kříž Zásluhy I. stupně – jako poděkování všem, kteří se o tyto stroje po celá desetiletí starali. Technici, piloti, mechanici. Všichni, kdo dělali z Mi-8 víc než jen kus železa.

Konec Mi-8 a začátek nové kapitoly

Armáda už nějakou dobu buduje novou vrtulníkovou flotilu. V kurzu jsou stroje jako UH-1Y Venom nebo H-145M. Mají moderní výbavu, jednodušší údržbu a hlavně – odpovídají standardům NATO. Česko se tak víc než kdy dřív přibližuje k západnímu modelu vedení armády.

Ale pozor – nový stroj ještě neznamená automaticky vyšší schopnosti. Technika je jedna věc. Lidé, výcvik a logistické zázemí druhá. Pokud chceme, aby z nových vrtulníků nebyly jen „drahé hračky“, musíme investovat i do lidí, do cvičení, do strategií.

Jedna éra skončila. Je české letectvo připravené?

Rozlučka s Mi-8 je tedy víc než jen „technická záležitost“. Je to moment, kdy se díváme zpět – ale i dopředu. Otázka totiž nezní, čím budeme létat. Ale proč a jak.

Zvládne česká armáda přechod k moderní výzbroji beze ztráty schopností? Bude nový stroj symbolem efektivity, nebo jen další položkou v rozpočtu? Mi-8 sice odešel, ale otázky, které po něm zůstávají, jsou pořád ve vzduchu.