Neprodejný letoun: Filipíny marně touží po japonské F-2

Představte si, že si jdete koupit auto. Nechcete to nejdražší, ale taky ne žádný ojetý vrak. A pak někdo přijde a ukáže vám nádherný sportovní vůz, o kterém jste ani nevěděli, že existuje. Ale má to háček: ten vůz prostě není na prodej. Přesně tak to vypadá s Filipínami a japonskou stíhačkou Mitsubishi F-2.

Manila přitvrzuje. V posledních letech usilovně hledá způsob, jak posílit své letectvo a udržet krok s měnící se situací v regionu. Napětí v Jihočínském moři roste. Čína zbrojí. Filipíny proto nemohou zůstat pozadu – a vědí to.

Jejich flotila? Slabá. Letounů je málo. Technika stárne, výkon nestačí. Většinu tvoří lehké FA-50 – cvičné stroje, které zvládnou průzkum, občasné hlídkování nebo symbolickou přítomnost ve vzduchu, ale v reálném boji by byly v nevýhodě. Chybí jim rychlost, výzbroj i odolnost. A hlavně – respekt protivníka.

Filipíny proto hledají nový víceúčelový bojový letoun. Musí být výkonný, relativně dostupný a ideálně dostupný v brzké době. A právě v tomhle seznamu se podle spekulací objevila i japonská F-2.

F-2: Větší, silnější, japonská

Mitsubishi F-2 je technický klenot. Vyvinutá ve spolupráci s americkým Lockheed Martinem, vychází ze slavného F-16C, ale prakticky ve všem je o krok dál.

Je větší – má o 25 % větší trup i křídla. Má více závěsníků na výzbroj – 8 místo 6. Používá vlastní radar s fázovaným polem, který Japonci zavedli už v době, kdy o něm ostatní teprve uvažovali. A díky kompozitním materiálům, které pohlcují radarové vlny, má i náznak stealth vlastností.

K tomu připočtěte skvělou elektroniku, schopnost nést japonskou výzbroj a výkon, který F-16 v mnoha ohledech překonává. Vzlet v roce 1995, zavedení do služby 2000. A pak už jen čistě japonská záležitost.

Proč si Filipíny myslí, že by to mohlo vyjít?

Logika je jasná. F-35 je mimo rozpočet. Nové F-16? Stále drahé. Dassault Rafale z Francie? Skvělý, ale nedostupný včas. A tak někdo – možná realista, možná snílek – nadhodil: „A co takhle F-2?“

Letoun, který už se nevyrábí, by mohl být dostupnější. Možná i levnější. A technicky stále skvělý. Ale… realita říká něco úplně jiného

Problém číslo jedna: Japonsko nevyrábí zbraně na export. A už vůbec ne letouny. Dlouholetá bezpečnostní politika země, zakotvená i v ústavě, nedovoluje vývoz smrtící výzbroje. Výjimky? Jen velmi omezené a spíše symbolické.

Problém číslo dvě: F-2 je odvozená od americké F-16. Což znamená, že každý pokus o export by musel projít přes Washington. A Spojené státy si hlídají svůj zbrojní trh víc než dobře. Žádné konkurenční produkty – zvlášť ne ty, na kterých mají podíl.

Problém číslo tři: F-2 už se nevyrábí. Poslední kus opustil továrnu v roce 2011. Celkem vzniklo méně než 100 kusů. A Japonsko si je všechny nechalo. Flotilu potřebuje – a náhradní díly taky nejsou nekonečné. Takže šance, že by pustili byť jediný stroj ven? Blíží se nule.

Co tedy Filipínám zbývá?

Musí se porozhlédnout jinde. Jižní Korea nabízí FA-50 – menší, ale spolehlivý stroj, který už Filipíny znají. Saab Gripen ze Švédska je další možnost – moderní, levnější než F-35, ale i tady jsou omezení.

Některé země by mohly nabídnout použité F-16 nebo Mirage, ale v současné globální bezpečnostní situaci si většina států své letectvo nechává. Přebytky se prostě nekonají.

Takže… proč ta zpráva vůbec vznikla? Možná jako test reakce. Možná jako způsob, jak ukázat, že Filipíny zkoumají všechny možnosti. Nebo prostě jen přání, které je krásné, ale neuskutečnitelné. F-2 je špičkový stroj. Ale mimo japonské nebe se zřejmě nikdy nepodívá.