Proč mají lodě zespodu červený nátěr? Odpověď sahá do 18. století

Možná jste si toho všimli už dávno – téměř každá loď, kterou vidíte v přístavu nebo na fotografii, má spodní část natřenou na červeno. Je to náhoda? Estetika? Nebo snad dávná námořní tradice, která se jen tak nezmění? A proč právě červená, když moře je modré a lodní barvy bývají obvykle tlumené? To jsou přesně otázky, které si možná kladete. A odpověď? Není jen jedna – je jich hned několik, a všechny mají co dělat s vědou, historií a chytrými triky námořníků.

Za vším stojí speciální nátěr. Není to jen barva, která má lodím slušet. Je to vrstva, která má za úkol chránit. Před čím? Před neviditelnými, ale velmi nepříjemnými protivníky: mořskými organismy. Škeble, řasy, červi – to všechno se velmi rádo přichytává na trup lodě, pokud k tomu má příležitost.

A co se stane, když se takový zástup mořských nájemníků usídlí na lodi? Zvýší se hmotnost, odpor ve vodě, loď zpomalí, spotřebuje víc paliva, a navíc se rychleji opotřebovává její pohon. Už jeden velký přelet Atlantiku s „vousatým“ trupem může znamenat výrazně vyšší náklady. A v lodní dopravě, kde čas jsou peníze a každá tuna paliva se počítá, jde o zásadní problém.

Červená barva? Ve skutečnosti chemický štít

Hlavním hrdinou tohoto příběhu je oxid měďnatý. Má jednu zásadní vlastnost – mořským organismům vůbec nesvědčí. Funguje jako biocid, což znamená, že odpuzuje a ničí nežádoucí živé tvory na povrchu lodě. A protože má přirozeně načervenalý odstín, není překvapující, že právě červená se stala tou „klasickou“ antifoulingovou barvou.

Takže když se podíváte na loď se sytě rudým dnem, nedíváte se na designový výstřelek. Díváte se na výsledek chemického řešení, které zachraňuje čas, palivo i životnost stroje. A to je na barvu docela slušný výkon, nemyslíte?

Od měděných plátů ke štětcům s barvou

Historie tohoto nápadu je delší, než byste čekali. Už v 18. století se britské námořnictvo snažilo najít způsob, jak udržet své dřevěné lodě v co nejlepším stavu. Odpovědí byla měď. Tehdy začali potahovat trup lodí měděnými pláty, které měly chránit dřevo před útoky mořských škůdců – zejména takzvaných lodních červů, kteří dokázali dřevěnou konstrukci postupně rozhlodat a zničit.

Fungovalo to – ale jak už to bývá, s každým řešením přichází i pár komplikací. Měď byla drahá, těžká a způsobovala korozi jiných částí lodní konstrukce. Proto se v průběhu 19. století přešlo na chytřejší variantu: barvy s obsahem mědi. A zlomovým rokem se stal 1863, kdy James Tarr a Daniel Wonson podali patent na první účinnou antifoulingovou barvu. Od té chvíle se červená stala barvou, která chrání lodě na všech mořích světa.

Moderní svět, staré barvy

A jak je to dnes? Máme 21. století, moderní technologie, pokročilé chemické směsi. Tak proč pořád tolik červené? Je to zvyk, nostalgie, nebo pořád nejlepší řešení? Pravdou je, že existují i jiné varianty – barvy zelené, černé, modré, dokonce i šedé. Některé jsou šetrnější k životnímu prostředí, jiné mají specifické využití třeba u vojenských plavidel nebo jachet.

Ale červená má jednu výhodu, kterou jen tak něco nenahradí – funguje. A navíc s ní máte okamžitě jasno: tato loď je připravená plout. Tradice a funkčnost se zde potkávají v ideálním poměru. Je to trochu jako u starého dobrého receptu – možná existují nové verze, ale klasika má své místo a pořád funguje skvěle.

Takže až příště uvidíte v přístavu loď, která má pod čarou ponoru výrazně rudé břicho, podívejte se na ni jinýma očima. Už víte, že to není jen výtvarný nápad lodního designéra. Je to důmyslné řešení, které pomáhá lodím být rychlejší, úspornější a odolnější. A v době, kdy každý litr paliva a každá minuta hrají roli, je právě tento nenápadný červený nátěr jedním z klíčových spojenců moderní lodní dopravy. Kdo by to byl řekl, že něco tak prostého jako barva může rozhodovat o úspěchu plavby?