Vzestup a pád Palm OS: Nejhlubší rozbor legendární platformy, který nemá konkurenci

Palm OS byl jedním z těch operačních systémů, které nikdy nekřičely „podívej se na mě“, a přesto jste si jich všimli. V době svého největšího rozmachu to byl pojem – rychlý, nenáročný a jako stvořený do kapsy. Uzavřený systém, bez pozlátka a složitostí. Na první pohled možná působil skromně, ale právě to byla jeho výhoda. Dělal přesně to, co měl – jednoduše a spolehlivě. A už tehdy to nebyla samozřejmost.

Multitasking? Ten Palm OS neřešil. A i když by to dnes působilo jako zásadní nedostatek, tehdy to znamenalo něco jiného: stabilitu a bleskovou odezvu. A o to šlo především. Text se do zařízení zadával pomocí systému Graffiti – psali jste stylusem přímo na dotykovou plošku a software rozeznával jednotlivé znaky. Pokud to někomu nevyhovovalo, mohl přepnout na virtuální klávesnici. Jednoduché řešení, ale funkční – a o to víc ceněné.

Palm OS vznikl v době, kdy byly kapesní počítače ještě novinkou a hledaly své místo. Byla to éra, kdy se vám do kapsy vešlo všechno – diář, kalkulačka, adresář i budík – a to v jediném zařízení. A právě Palm OS byl tím, co to všechno spojilo do funkčního celku. Systém byl navržen tak, aby běžel i na opravdu skromném hardwaru – procesory s taktem v desítkách megahertzů, paměť v jednotkách megabajtů. Přesto zvládal vše potřebné. A co víc – byl intuitivní a přehledný, což u dnešních složitých systémů často chybí.

Možná to zní trochu nostalgicky – a vlastně proč ne? Palm OS byl jiný. Místo vizuálních efektů a stovek funkcí nabízel jednoduchost a účelnost. Potřebovali jste si něco poznamenat? Stačilo pár tahů stylusem. Zkontrolovat schůzku? Jedno klepnutí. Všechno bylo po ruce – a hlavně bez rušení. Byla to doba, kdy technologie sloužila lidem, ne naopak. A kdy digitální svět měl ještě své hranice.

Z dnešního pohledu může Palm OS působit jako kus dávné historie. Ale když se na chvíli zastavíme a zamyslíme, proč ho lidé tolik milovali, odpověď je jednoduchá: fungoval. Nedělal víc, než musel – a v tom byla jeho síla. V době, kdy byl každý bajt drahocenný a každá funkce musela mít smysl, byl Palm OS symbolem efektivity. A možná nám dnes může připomenout, že méně často znamená více.

Kapitoly:

• Palm OS 1.0: Základy, na kterých vyrostla legenda
• Verze 2.0: Palm poprvé online a připravený na práci večer
• Verze 3.0: Palm přestal zapomínat a dostal infraport
• Verze 3.1: Kabely ztrácejí význam, písmo získává ostrost
• Palm 3.2: Minimalistický internet v kapse
• Palm OS 3.3: Malý update, ale velké zlepšení
• Palm 3.5: Barevnější, rychlejší, přívětivější
• Palm OS 4.0: PDA začíná být opravdu chytré
• Palm OS 4.1: Stabilita, opravy a jedno malé překvapení
• Palm 4.2: Čínská edice, která nikdy nedostala své zařízení
• Verze 5: Palm přechází na ARM, zrychluje a připojuje se k síti
• Verze 5.2: Palm dostává vyšší rozlišení a Graffiti 2
• Verze 5.3: Palm mluví čínsky, ztrácí plošku a mění rozlišení
• Garnet 5.5: Virtuální život pro systém, který změnil svět PDA
• Garnet VM: Poslední stanice pro programy z éry PDA
• Palm OS 6 Cobalt: Všechno správně, kromě načasování
• Cobalt 6.1: Systém pro budoucnost, která nepřišla
• Palm OS skončil, ale jeho jednoduchost zůstává inspirací

Palm OS 1.0: Základy, na kterých vyrostla legenda

Palm OS ve verzi 1.0 se poprvé ukázal světu v březnu 1996 – a rozhodně nepřišel sám. Spolu s ním dorazily i první kapesní přístroje Pilot 1000 a Pilot 5000, které tehdy vypadaly jako něco rovnou ze sci-fi. V kapse jste najednou nosili digitální diář, adresář, poznámky, úkoly, kalkulačku – a ještě jednu nečekanou vychytávku navíc: bezpečnostní nástroj, který dokázal skrýt citlivá data před zvědavci. Žádné složité heslování nebo otisky prstů. Stačilo, že ta data prostě nebyla hned na očích. A to v té době úplně stačilo.

Celý systém byl postavený na logice, která byla sice jednoduchá, ale dokonale funkční. Nebyl tu rozdíl mezi pamětí a úložištěm – všechno, co jste nahráli, šlo přímo do RAM, odkud se to rovnou i spouštělo. Z dnešního pohledu možná trochu zvláštní, ale v tehdejším kontextu to dávalo perfektní smysl. A s černobílým displejem o rozlišení 160×160 bodů? Všechno bylo jasné, přehledné a až překvapivě dobře čitelné. Žádné zbytečné efekty – jen to, co jste opravdu potřebovali.

Jedna věc ale Palm OS odlišovala už od samého začátku – synchronizace. Díky technologii HotSync bylo možné jednoduše propojit kapesní počítač se stolním. A všechna data se přenesla automaticky. Stačil obyčejný sériový kabel a všechno fungovalo. Dnes naprosto běžná věc, ale tehdy? Malá revoluce. A pro lidi, kteří často cestovali nebo pracovali mimo kancelář, naprosto zásadní funkce. Ušetřila čas – a taky spoustu nervů.

Samozřejmě, ani tahle první verze nebyla úplně bez chyby. Ale Palm na tom nenechal nic náhodě. Opravy přicházely rychle a systém se dál zlepšoval. Nejvyladěnější verze nesla číslo 1.0.7, a i když toho na první pohled moc neměnila, bylo z ní cítit, že firma ví, co dělá. V době, kdy slovo „aktualizace“ ještě nebylo samozřejmostí, to byl jasný signál: tohle není jen jednorázový produkt, ale něco, co má zůstat s vámi.

Palm OS 1.0 tak položil základní kámen celé platformy. Jednoduchý, ale promyšlený. Přehledný, ale spolehlivý. A přesně to z něj udělalo systém, který si rychle získal srdce jak technických nadšenců, tak běžných uživatelů. Nabídl jim nástroj, který prostě fungoval. A jak se brzy ukázalo – tenhle příběh měl teprve začít.

Verze 2.0: Palm poprvé online a připravený na práci večer

Palm OS 2.0 se objevil 10. března 1997 a rozhodně to nebyl jen malý upgrade. Spolu s ním přišly nové modely PalmPilot Personal a PalmPilot Professional, které už nepůsobily jako obyčejné digitální notýsky. Začínalo být jasné, že kapesní počítače míří o něco dál – pomalu se otevíraly světu kolem sebe. A díky novým funkcím to šlo znát nejen při prvním pohledu, ale i při prvním dotyku.

Poprvé v historii systému přibyla podpora sítě TCP/IP, což ve zkratce znamenalo jediné: Palm se mohl připojit k síti. Tehdy to sice ještě nebylo plnohodnotné brouzdání po internetu, ale možnost komunikovat s dalšími zařízeními přes síť byla v roce 1997 opravdu přelomová. Navíc přibyla i možnost síťového HotSyncu – synchronizace dat přes síť, nikoliv jen kabelem. Pro mnohé to znělo skoro jako sci-fi.

Změny ale nebyly jen technické. Přibylo i podsvícení displeje, a i když to zní jako detail, v praxi to byla velká pomoc. Najednou jste mohli pracovat s Palmem i večer ve vlaku, na schůzce v přítmí nebo doma bez lampičky. Z kancelářského pomocníka se tak stal společník pro celý den – od rána do noci.

Palm OS 2.0 navíc přidal i nové aplikace – Mail na e-maily a Expense pro sledování výdajů. Jednoduché, ale praktické. Zapadly do systému, který se snažil být užitečný a zároveň nenápadný. I klasické PIM aplikace, jako kalendář nebo úkoly, dostaly pár úprav. Nešlo o revoluci, ale o drobné zlepšení, které bylo znát při každodenním používání.

Po vydání se systém dál ladil – poslední aktualizace verze 2.0.5 přinesla hlavně opravy chyb a drobné stabilizační úpravy. Žádné nové funkce, ale větší jistota při práci. Palm tím ukazoval, že i softwarová péče je součástí celku.

Palm OS 2.0 možná nezpůsobil rozruch, ale nenápadně rozšířil možnosti, kam až může kapesní počítač sahat. Už to nebyla jen krabička na poznámky – byl to první náznak toho, že Palm může být propojený se světem kolem nás. A že uživatel není sám.

Verze 3.0: Palm přestal zapomínat a dostal infraport

Palm OS 3.0 se poprvé ukázal 9. března 1998 – a hned vedle něj se objevil i nový model Palm III, tehdejší vlajková loď značky. Na první pohled to vypadalo jen jako drobné vylepšení. Design zůstal známý, rozhraní důvěrně povědomé… Ale kdo se podíval pod povrch, rychle poznal, že tahle verze není jen o pár nových ikonkách. Palm začal být otevřenější, komunikativnější. A najednou už to nebyl jen digitální poznámkový blok, ale zařízení, které se naučilo víc naslouchat – a taky víc odpovídat.

Jednou z největších novinek byla podpora infračerveného rozhraní IrDA. Díky ní šlo sdílet kontakty, poznámky nebo kalendářové položky bez jediného kabelu. Prostě jste přiblížili dva Palmy k sobě, klikli a bylo hotovo. Dnes samozřejmost, tehdy malý technický zázrak. Bezdrátový přenos dat znamenal větší svobodu – a méně kabelů v batohu. A kdo Palm používal v práci, věděl, jaká je to úleva.

Změny ale nebyly jen technické. Palm OS 3.0 přišel i s lepší podporou fontů, takže texty vypadaly líp a daly se snadněji číst. Vylepšil se taky launcher, tedy hlavní obrazovka pro spouštění aplikací – teď byla přehlednější, svižnější a působila moderněji. Celý systém díky tomu získal elegantnější nádech, ale pořád si držel svou typickou rychlost a jednoduchost. Nic navíc, nic zbytečného.

A pak tu byla věc, kterou běžný uživatel možná ani nepostřehl, ale vývojáři si jí všimli okamžitě: nový způsob správy paměti. Dřív byl systém omezený na 64KB bloky, což dříve nebo později vedlo k problémům s fragmentací. Palm OS 3.0 to vyřešil elegantně – a výsledek? Rychlejší odezva, plynulejší chod a celkově lepší pocit z používání. Byla to změna, která se možná neukázala na první kliknutí, ale v každodenním provozu byla znát.

A ještě jedna věc, která stála za zmínku: podpora flash EEPROM paměti. Poprvé bylo možné systém aktualizovat i po koupi zařízení. Z dnešního pohledu naprostý standard – ale v roce 1998? Odvážný krok kupředu. Palm tím ukázal, že myslí na budoucnost. Uživatelé už nebyli odkázáni jen na to, co jim zařízení nabídlo při koupi. Mohli si ho časem vylepšit. A to byl obrovský rozdíl.

Palm OS 3.0 tak nebyl jen další položkou v seznamu verzí. Byla to verze, která začala měnit pravidla hry. Otevřela nové možnosti, zbavila se starých limitů a přitom zůstala věrná svému stylu: rychlá, přehledná, spolehlivá. A hlavně – přístupná každému, kdo potřeboval mít informace po ruce. Palm ukázal, že roste. A už ne jen potichu.

Verze 3.1: Kabely ztrácejí význam, písmo získává ostrost

Palm OS ve verzi 3.1 nepřinesl žádnou převratnou novinku, ale přesto šlo o krok správným směrem. Tato verze se poprvé objevila v modelech Palm IIIx a elegantním Palm V, který si získal oblibu nejen díky svému designu, ale také díky vyváženému výkonu. Palm OS 3.1 k těmto přístrojům dobře seděl – systém se dál vyvíjel, i když tentokrát spíše potichu a s důrazem na detaily.

Mezi hlavní novinky patřila podpora síťového HotSync, která se v předchozí verzi objevila poprvé, ale teď se dočkala širšího nasazení. Uživatelé tak mohli synchronizovat svá data přes síť pohodlněji, než dříve – a bez nutnosti kabelů. I když to dnes bereme jako samozřejmost, v roce 1999 to byla stále velmi praktická a pokročilá funkce.

Vizuálně se systém posunul zase o kousek dál. Zobrazení písem prošlo úpravami – texty byly ostřejší, lépe čitelné a působily dospěleji. Šlo o drobné změny, ale v každodenním používání byly znát. Palm začal působit uhlazeněji, a právě takové detaily často rozhodují o uživatelském dojmu.

Celkově by se dalo říct, že Palm OS 3.1 byl hlavně o ladění. Vývojáři se soustředili na stabilitu, vizuální čistotu a hladší běh systému. Finální verze 3.1.1 opravovala drobné chyby a potvrzovala, že Palm naslouchá zpětné vazbě – a že bere svůj systém vážně, i když zrovna nepřidává nové funkce. Palm OS 3.1 byl zkrátka jako dobré ladění nástroje – nepostavíte s tím nový orchestr, ale zahraje to přesněji a čistěji. A to se počítá.

Palm 3.2: Minimalistický internet v kapse

Palm OS 3.2 přinesl jednu z nejambicióznějších novinek té doby: připojení k internetu v kapesním provedení. Psal se rok 1999, mobilní web byl v plenkách a většina lidí teprve objevovala kouzlo e-mailu. Ale Palm šel napřed. Rozhodl se nejít cestou klasického prohlížeče, ale přišel s vlastním řešením – Web Clippingem. Nebylo to ani plnohodnotné brouzdání po webu, ani úplné offline fungování. Bylo to něco mezi. A přesně to tehdy dávalo smysl.

Princip Web Clippingu byl jednoduchý a přitom elegantní: z běžné webové stránky se ořezaly grafiky, pozadí, menu a zůstalo jen to důležité – text a informace. Výsledek? Stránka se načetla rychle, přehledně a hlavně byla čitelná i na malém černobílém displeji. Žádné zdlouhavé načítání nebo posouvání do stran. Jen čistý, praktický obsah. V době, kdy byl internet v mobilu science fiction, Palm přišel s funkční zkratkou.

Verze 3.2 ale neřešila jen internet. Zaměřila se i na bezdrátová připojení obecně. Přibyla podpora pro externí zařízení, jako byly mobilní modemy – a také základní propojení s GPS přijímači. Ano, první krůčky k tomu, aby kapesní počítač věděl, kde jste. Z dnešního pohledu je to samozřejmost, tehdy šlo o naprostou novinku. A ukázalo se, že Palm chce být víc než jen digitální zápisník.

Palm nezapomněl ani na to, co už fungovalo dobře – infračervený přenos dat. Tato verze přinesla lepší API pro vývojáře, což otevřelo cestu k zajímavějším aplikacím. IrDA už nebyla jen o posílání kontaktů – začala sloužit i k reálné komunikaci mezi zařízeními. A to posouvalo Palm OS zase o kus dál. Vývojáři začínali tvořit nástroje, které uměly víc než jen zapisovat schůzky.

Palm OS 3.2 si svůj debut odbyl v zařízení Palm VII, které samo o sobě znamenalo další krok směrem k bezdrátové budoucnosti. V kombinaci s Web Clippingem a přístupem do sítě Mobitex šlo o první Palm, který se dokázal připojit online, kdekoli právě jste. Nešlo o marketingový trik, ale o reálnou funkci, která fungovala a dávala smysl.

Palm OS 3.2 tak možná nevypadal jako revoluce – ale byl to zlomový bod. Poprvé se ukázalo, že PDA nemusí stát bokem, když jde o připojení k síti. Může hledat informace, komunikovat, stahovat data. A hlavně – může být chytrým pomocníkem na cestách. Ještě než přišly smartphony, Palm už naznačoval, co všechno kapesní počítač zvládne.

Palm OS 3.3: Malý update, ale velké zlepšení

Palm OS 3.3 přišel na scénu s několika nenápadnými, ale o to důležitějšími změnami. Nešlo o velkou revoluci, spíš o pečlivé ladění toho, co už dobře fungovalo. A přesto měl jedno prvenství, které nelze přehlédnout – stal se první verzí systému, kterou si uživatelé mohli stáhnout a nainstalovat sami. Pokud jste měli správný model, aktualizaci jste zvládli z pohodlí domova. Dnes běžná věc, tehdy to byl průlom, který ukázal, že Palm začíná brát aktualizace vážně.

Z pohledu vizuálu se systém posunul zase o krok dál. Už to nebyly jen 4 odstíny šedi jako dřív – verze 3.3 jich zvládla hned 16. To znamenalo jemnější grafiku, lépe vykreslené ikony a přehlednější prostředí. Barevné displeje byly tehdy spíš výjimkou, ale i bez nich teď Palm vypadal moderněji. Už na první pohled bylo znát, že tohle není žádný zastaralý zápisník, ale zařízení s ambicemi.

Na praktické straně věci potěšila rychlejší synchronizace pomocí HotSync. Už žádné čekání, až se přenesou všechny poznámky nebo kontakty. A pokud jste chtěli ještě víc pohodlí, mohli jste nově synchronizovat i přes infračervené rozhraní. Žádné kabely, žádné zbytečné překážky. Palm tím udělal další krok k tomu, aby byl opravdu mobilní – nejen fyzicky, ale i v používání.

Palm OS 3.3 se poprvé představil v zařízení Palm Vx, které navázalo na elegantní a tenký design populárního modelu Palm V. Kombinace stylového kovového těla a svižnějšího systému udělala z Vx skutečný hit. Rychlost, praktičnost, nový vzhled – to všechno hrálo dohromady. A uživatelé to ocenili.

Palm OS 3.3 tak ukázal, že i „tečka-tři“ na konci názvu verze může znamenat hodně. Nebyla to přelomová novinka, ale každý, kdo zařízení denně používal, poznal rozdíl. Vše běželo hladčeji, obraz vypadal lépe, práce byla příjemnější. A to jsou přesně ty malé věci, které z dobrého zařízení dělají skvělé.

Palm 3.5: Barevnější, rychlejší, přívětivější

Palm OS 3.5 znamenal pro celou platformu jeden z největších kroků vpřed – vůbec poprvé totiž nabídl nativní podporu barevných displejů. A nebylo to jen pár pastelových čmouh. Mluvilo se o plnohodnotných 8bitových barvách, tedy 256 odstínech, které najednou proměnily celý vzhled systému. Uživatelé, zvyklí na různé varianty šedé, najednou drželi v ruce zařízení, které působilo moderněji, příjemněji – a hlavně přehledněji. Barvy nebyly jen na efekt. Díky nim vznikly nové typy aplikací, které uměly zobrazovat data mnohem srozumitelněji. Palm tím vyslal jasný signál: jsme připraveni posunout se dál.

S barvami ale dorazily i další změny, které zpříjemnily každodenní používání. Jednou z nich byla kontextová lišta ikon – malá, ale šikovná novinka, která umožnila rychlejší přístup k běžně používaným funkcím. Menu bylo celkově jednodušší a logičtější, takže se v něm neztráceli ani noví uživatelé. Palm najednou působil dospěleji. Všechno do sebe víc zapadalo. Z přenosného organizéru se pomalu, ale jistě stával nástroj, který zvládal víc než jen poznámky a kalendář.

Velké změny se odehrály i v zákulisí. Palm se v této verzi konečně rozloučil s omezením, které vývojářům dlouho svazovalo ruce – limitem 96 kB na jednu aplikaci. Nově se velikost aplikací mohla odvíjet od dostupné paměti zařízení, což umožnilo vznik komplexnějších a výkonnějších programů. A právě díky tomu už nebyl Palm OS jen „lepší papírový diář“. Začal se chovat jako plnohodnotný operační systém, který zvládne víc – a který si s nadšením osvojili i vývojáři.

Jednou z aplikací, která se díky tomu posunula o kus dál, byl diář. Nově umožňoval takzvané zobrazení typu agenda – přehled všech událostí za celý den na jediné obrazovce. Nemuseli jste přepínat mezi režimy, všechno důležité jste měli rovnou před sebou. Pro rychlou orientaci nebo plánování dne to bylo ideální. A i když šlo „jen“ o změnu zobrazení, v praxi šetřila čas i energii – a to se počítá.

Palm OS 3.5 se poprvé představil v modelu Palm IIIc, který byl zároveň prvním barevným Palmem v historii. Kombinace nového systému a atraktivního displeje udělala z tohoto modelu hit mezi náročnějšími uživateli. Systém pak ještě prošel několika laděními, přičemž poslední známá verze nesla označení 3.5.3. Výsledkem bylo prostředí, které působilo vyspěle, stabilně – a hlavně bylo příjemné na každodenní používání.

Palm OS ve verzi 3.5 se tedy nenaučil „jen“ zobrazovat barvy. Začal mnohem lépe vnímat potřeby svých uživatelů i vývojářů. Nebyla to hlučná revoluce, ale promyšlená evoluce – a právě ta z něj udělala systém, který se dal brát opravdu vážně.

Palm OS 4.0: PDA začíná být opravdu chytré

Palm OS 4.0 spatřil světlo světa 19. března 2001 – a nebyla to jen další číslice v názvu. Tahle verze přinesla zásadní změnu v tom, jak Palm pracoval s daty. Spolu s řadou zařízení Palm m500 jsme se poprvé dočkali podpory externích úložišť, třeba na SD kartách. Do té doby všechno běželo jen v RAM – aplikace, data, všechno najednou. Teď bylo možné mít data i aplikace uložené bokem a načítat si je do paměti podle potřeby. Najednou to začalo připomínat práci na „dospělém“ počítači. A to byla velká změna.

V balíčku novinek se objevil i nový univerzální konektor, který přinesl USB připojení. Synchronizace s počítačem tak byla nejen rychlejší, ale i pohodlnější – hlavně proto, že USB se mezitím stal běžným standardem. Navíc: dříve volitelná sada Mobile Internet Kit se stala součástí systému. Palm tak dal jasně najevo, že chce být součástí internetu, ne jen chytrým sešitem do kapsy. Už nešlo jen o organizaci času, ale i o sdílení, komunikaci a propojení se světem.

Palm OS 4.0 také reagoval na novou vlnu zařízení, která spojovala svět PDA a mobilních telefonů. Začaly se objevovat první kousky jako Kyocera SmartPhone nebo Handspring VisorPhone – a Palm na to připravil systém. Přidal podporu pro telefonní funkce, od hlasového volání až po posílání dat a zpráv. Palm už nebyl jen digitální asistent – začínal z něj být základ pro budoucí chytré telefony, jak je známe dnes.

Vývojáři ale nezapomněli ani na běžné uživatele. Poprvé jsme se dočkali opravdových notifikací – a ne jen pípnutí. Systém uměl dát o sobě vědět zvukem, blikáním LED nebo vibrací. Najednou jste měli pocit, že vám zařízení opravdu „pomáhá“, ne že ho musíte pořád hlídat. Přibyla i podpora 16bitových displejů s až 65 tisíci barvami, což posunulo vzhled aplikací na novou úroveň. A podpora různých časových pásem? Pro cestovatele nebo lidi pracující napříč kontinenty to byla vyloženě záchrana.

Palm OS 4.0 byl tedy nejen hezčí a modernější, ale i bezpečnější a flexibilnější. Systém působil vyzrále, uhlazeně – a zároveň dával uživatelům do ruky víc nástrojů, jak si prostředí přizpůsobit. Palm už dávno nebyl jen poznámkový blok. Stával se z něj skutečný digitální partner, který dokázal spolupracovat, připomínat, informovat a hlavně: držet krok s tím, co od něj uživatelé opravdu potřebovali.

Palm OS 4.1: Stabilita, opravy a jedno malé překvapení

Palm OS 4.1 spadl do kategorie takzvaných „údržbových“ verzí – tedy těch, které sice nepřinášejí žádné třeskuté novinky, ale zato pečlivě ladí to, co už v systému je. A i když to na první pohled nemusí znít vzrušivě, právě tyhle verze často rozhodují o tom, jak se systém chová v praxi. Palm 4.1 byl uveden společně s modelem Palm i705, který se zaměřil na bezdrátový přístup k e-mailům přes síť Mobitex. Pro tehdejší „always-on“ uživatele to byl nástroj, který jim umožnil být opravdu stále online – a to byl velký krok.

Vizuálně se v systému moc nezměnilo. Palm OS 4.1 nevypadal jinak než jeho předchůdce, ale uvnitř se dalo najít spoustu drobných úprav, které z něj dělaly stabilní a spolehlivou platformu. A to byl v době, kdy se mobilní technologie měnily doslova z měsíce na měsíc, velký argument. Stabilita začínala být cennější než nové funkce, protože uživatelé začali více spoléhat na svá zařízení v každodenní práci.

Zajímavou kapitolou byla pozdější aktualizace na verzi 4.1.2, která přinesla tzv. backport Graffiti 2. Šlo o novější verzi rukopisného zadávání, původně připravenou až pro Palm OS 5.2. Graffiti 2 bylo postavené na technologii od společnosti CIC a mělo být srozumitelnější, jednodušší – a hlavně právně bezpečnější, protože původní Graffiti bylo trnem v oku kvůli patentovým sporům. A tak se Palm rozhodl přejít na nový systém i ve starší verzi.

Jenže ne všichni to přivítali. Zatímco někomu nový způsob psaní připadal přístupnější, jiní si museli od základů přeučit, jak píší znaky, na které byli zvyklí celé roky. Palm tím poprvé narazil na klasické dilema: vylepšit něco za cenu toho, že to už není „to staré dobré“. A tohle napětí mezi inovací a zvykem se mělo v budoucnu ještě znovu objevit.

Palm OS 4.1 tak možná nebyl tím, kdo určoval nový směr – ale přesně v tu chvíli byl důležitý. Byl to systém, který držel věci pohromadě, zatímco se chystaly velké změny. A někdy je právě taková fáze klidu a stability tím nejcennějším, co může software nabídnout.

Palm 4.2: Čínská edice, která nikdy nedostala své zařízení

Z pohledu běžného uživatele ale tahle verze působí trochu jako duch. Systém byl připravený, lokalizovaný, funkční – ale nikdy se neobjevilo žádné konkrétní zařízení, které by ho oficiálně využívalo. Je možné, že šlo jen o vývojový základ, který si měli přizpůsobit lokální partneři. Anebo snad o pokus o tichý průzkum trhu, kde se angličtina příliš neřeší. Palm si tím možná chtěl vyzkoušet, jestli má vůbec smysl jít mimo své tradiční teritorium – a jestli se mu to v tak odlišném prostředí vyplatí.

Palm OS 4.2 se tak nakonec zařadil mezi verze, které sice nikdy skutečně nežily, ale přesto ukazují důležitou věc. Palm tehdy přemýšlel globálně. Už nešlo jen o Ameriku nebo Evropu – chtěl vytvořit systém, který se přizpůsobí různým jazykům, zvyklostem i technologickým možnostem. A i když z této konkrétní snahy nic hmatatelného nevzešlo, samotná existence verze 4.2 je důkazem, že značka Palm mířila dál, než se na první pohled mohlo zdát.

Verze 5: Palm přechází na ARM, zrychluje a připojuje se k síti

Palm OS 5 tak dal jasně najevo, že Palm už nechce zůstat jen v roli chytrého zápisníku. Přechod na výkonnější procesory, podpora multimédií a bezdrátových technologií – to všechno ukazovalo nový směr. A i když byl systém stále věrný své jednoduchosti a rychlosti, bylo cítit, že se posouvá dál. Palm Tungsten T nebyl jen nástupcem – byl vlajkovou lodí nové éry. Díky výsuvné konstrukci působil moderně, ale přitom si zachoval praktičnost, kterou uživatelé milovali.

Tohle všechno šlo ruku v ruce s novým způsobem myšlení. Už to nebylo o tom, mít poznámky v kapse. Šlo o to, mít u sebe nástroj, který umí víc – přehrát MP3, připojit se přes Bluetooth nebo Wi-Fi, otevřít webovou stránku nebo stáhnout e-mail. Garnet nebyl revolucí přes noc, ale spíš tichým, sebevědomým krokem k něčemu většímu. Palm ukázal, že se nebojí změn – a že přitom nechce zapomenout na to, co ho udělalo úspěšným.

Velkou výhodou Garnetu bylo, že se nesnažil nutit uživatele ani vývojáře opustit to, co už znají. Díky emulaci starších aplikací běželo všechno, na co byli lidé zvyklí – a často i lépe než dřív. Zároveň ale systém nenápadně posouval hranice. Umožnil vývojářům, aby začali tvořit nové typy aplikací, které nebyly možné na starších zařízeních. Palm tak dokázal balancovat mezi tradicí a inovací. A to je něco, co se nepovede každému.

Zpětně je Palm OS 5 často vnímán jako vrchol celé platformy – možná i proto, že šlo o poslední verzi postavenou čistě na klasickém modelu Palmu, předtím než se začaly objevovat první pokusy o multitasking a nový typ uživatelského rozhraní. Ale právě díky tomu si Garnet držel to, co bylo na Palmu vždy nejsilnější: rychlost, jednoduchost, spolehlivost. Byl to systém, který dělal přesně to, co měl – jen už to zvládal ve větších barvách, rychleji a bez drátů.

Verze 5.2: Palm dostává vyšší rozlišení a Graffiti 2

Palm OS 5.2 vyšel v březnu 2003 a na první pohled možná vypadal nenápadně – ale jak už to u takových verzí bývá, v tichosti připravil půdu pro další důležité změny. Poprvé se objevil v telefonu Samsung SGH-i500, který spojil Palm OS s klasickým mobilním voláním. Najednou jste nemuseli nosit zvlášť PDA a zvlášť telefon – vše bylo v jednom zařízení. A to byla předzvěst doby, kdy se „chytrý telefon“ měl stát samozřejmostí.

Mezi největší technické novinky patřila podpora rozlišení 480×320 pixelů. V praxi to znamenalo víc místa na obrazovce, jemnější detaily a prostě modernější vzhled. Už žádné kompromisy ve jménu úspornosti – barevné displeje se stávaly standardem a Palm na to dokázal pružně zareagovat. Vizuální stránka systému konečně odpovídala tomu, co od mobilního zařízení tehdy začínali lidé očekávat.

Největší rozruch ale způsobila změna v zadávání textu. Palm OS 5.2 nahradil původní systém Graffiti novou verzí s názvem Graffiti 2. Hlavní důvod? Licenční problémy. Nová technologie byla založená na systému Jot a měla být přístupnější pro nové uživatele. Jenže právě ti, kdo si Palmy oblíbili díky rychlému a úspornému stylu psaní, se s tímhle krokem často těžko smiřovali. Některé znaky se psaly jinak, pomaleji, a celkově šlo o změnu, která přinutila spoustu lidí začít znovu. A to nikdy není jednoduché.

Palm OS 5.2 tak nakonec působil trochu jako kompromis. Přinesl nová rozlišení, připravil půdu pro chytré telefony, ale zároveň rozvířil vody mezi uživateli změnou, která nebyla úplně vítaná. Systém se postupně vyvíjel až k verzi 5.2.8, a celou tu dobu zůstával jakýmsi přechodovým mostem mezi dvěma světy – tím klasickým, kde vládla stylusová elegance, a tím novým, který už mířil směrem k mobilům, jak je známe dnes.

Verze 5.3: Palm mluví čínsky, ztrácí plošku a mění rozlišení

Palm OS 5.3 se objevil v září 2003 a hned bylo jasné, že tohle nebude jen další malá aktualizace do sbírky. Oficiálně nesl označení Simplified Chinese Edition a měl jasně vytyčený směr – zaměřoval se na čínský trh. Nebyla to žádná bokovka nebo experiment bokem. Palm tím dával najevo, že se expanze mimo USA a Evropu stává nedílnou součástí strategie. Lokalizace už nebyla „něco navíc“, ale plnohodnotný základ.

S tím souvisela i další novinka – podpora rozlišení QVGA, tedy 320×240 pixelů. To bylo v té době běžné u některých kapesních počítačů, které nepoužívaly typické čtvercové obrazovky. Palm OS se tak začal učit, jak vypadat dobře a fungovat plynule i na různých displejích – ať už šlo o rozměry, nebo orientaci. Kdo vývoj sledoval, mohl zřetelně vidět, že Palm OS se připravuje na širší a rozmanitější hardwarový svět.

Jedním z nejviditelnějších vylepšení bylo zavedení Dynamic Input Area – tedy oblasti pro psaní, která se mohla podle potřeby zobrazit nebo schovat. Pro uživatele to znamenalo víc místa na obrazovce, pro vývojáře jednodušší práci. V době, kdy se začínalo uvažovat o dotykových klávesnicích a dynamičtějších rozhraních, šlo o vítaný krok vpřed. Stylus už nemusel být připoutaný k pevně danému rámečku – všechno bylo pružnější.

Zajímavé bylo i to, že Palm OS 5.3 se poprvé objevil na zařízeních, která nepocházela přímo od Palmu. Konkrétně šlo o modely Lenovo P100 a P300. Byla to jasná zpráva: Palm OS už není jen výsostným územím jedné značky, ale softwarem, který se dá licencovat. Z Palm OS se tak definitivně začala stávat platforma – něco, co může žít i mimo vlastní domov.

A i když tahle verze nevstoupila do historie jako přelomová, rozhodně měla co říct. Byla to verze, která v tichosti ukázala ambici růst mimo tradiční trhy, přizpůsobovat se různým jazykům a přemýšlet o světě jinak než „anglicky a čtvercově“. Palm OS 5.3 byl klidný, ale důležitý krok – a právě takové často určují, kam se platforma dál vydá.

Garnet 5.5: Virtuální život pro systém, který změnil svět PDA

Rok 2007 byl pro Palm OS víc než jen další milník – byl to moment, kdy se platforma oficiálně rozloučila se svou vlastní minulostí. Garnet OS 5.5 už v názvu neměl „Palm“, a to nebyl jen detail. Vývoj měl tehdy pod kontrolou japonský ACCESS, který PalmSource koupil už v roce 2005. A jak to tak bývá, s novým majitelem přišla i nová cesta. Garnet OS 5.5 sice navazoval na předchozí verze, ale už ne jako plnohodnotný operační systém. Fungoval čistě jako virtuální prostředí – známé jako Garnet VM.

To znamenalo jediné: tenhle systém už neběžel na reálném hardwaru. Místo toho existoval jako emulátor, který umožňoval spouštět klasické aplikace pro Palm OS na jiných platformách – třeba na Access Linux Platform, některých linuxových distribucích, nebo dokonce na telefonech Nokia. Garnet VM se tak stal jakýmsi „skleníkem“ pro staré aplikace. Místem, kde mohly dál fungovat i v době, kdy se svět mobilních zařízení posouval úplně jinam.

Po technické stránce si Garnet OS 5.5 držel zpětnou kompatibilitu – rozuměl jak aplikacím pro původní DragonBall, tak novějším ARMletům. Jenže celé to běželo v emulaci, což znamenalo jediné: žádný další vývoj, jen udržování při životě. Platforma se přestala posouvat vpřed a přešla do režimu „digitálního skanzenu“. Už nešlo o inovace, ale o to, aby už existující aplikace nezmizely.

A i když to může znít jako smutné loučení, má to i svou pozitivní stránku. Garnet OS 5.5 sice nic převratného nepřinesl, ale dal Palm OS důstojné dožití. Umožnil vývojářům i fanouškům ještě chvíli používat to, co si za roky oblíbili. A i když už šlo jen o emulaci, pro mnoho lidí to bylo cenné. Nešlo o nový začátek, ale o pečlivé a klidné uzavření jedné důležité kapitoly.

Garnet VM: Poslední stanice pro programy z éry PDA

V listopadu 2007 představila japonská společnost ACCESS jeden nenápadný, ale velmi důležitý nástroj – Garnet VM. Jeho úkol byl přitom naprosto jasný: udržet při životě svět Palm OS i ve chvíli, kdy už platforma sama pomalu mizela ze scény. Garnet VM byl emulátor postavený na systému Access Linux Platform (ALP), který umožnil spouštět klasické Palm OS aplikace v úplně novém prostředí. Ať už šlo o internetové tablety Nokia N770, N800 nebo N810, najednou bylo možné oživit staré aplikace v moderním kabátě.

Celá myšlenka byla jednoduchá, ale chytře provedená: nabídnout most mezi minulostí a budoucností. Pro vývojáře to znamenalo, že nemusí odepsat roky práce. Pro uživatele zase možnost vzít si své oblíbené nástroje s sebou na novější zařízení. Palm OS už sice nebyl středem pozornosti, ale díky Garnet VM mohl ještě nějakou dobu zůstat prakticky použitelný.

Emulátor byl také součástí širší strategie ACCESS – spojit otevřenost linuxového systému s tím, co už bylo osvědčené. A i když samotná Access Linux Platform žádnou revoluci nevyvolala, Garnet VM se z ní dokázal vyčlenit jako funkční a stabilní řešení. Překvapivě rychlý, nenáročný a schopný – ideální pro ty, kteří se nechtěli vzdát aplikací, na které byli zvyklí.

V červnu 2010 pak ACCESS vydal verzi Garnet VM Beta 6 (1.05b), která přinesla další zlepšení výkonu a kompatibility. A i když tím vývoj emulátoru pomalu spěl ke konci, bylo jasné, že svou roli splnil. Palm OS díky němu nezmizel bez rozloučení – místo toho dostal šanci dožít s důstojností, byť už jen jako vrstva v novém světě chytrých zařízení.

Garnet VM tedy nebyl žádnou velkou revolucí. Spíš tichým strážcem historie, který ukázal, že i v rychle se měnícím světě technologií má smysl starat se o to, co tu bylo dřív. A že někdy i emulátor může být posledním místem, kde si starý systém zachová svou duši.

Palm OS 6 Cobalt: Všechno správně, kromě načasování

Palm OS Cobalt, oficiálně známý jako verze 6.0, měl být tím, co fanoušci i vývojáři dlouho vyhlíželi – moderním nástupcem Garnetu. Představen byl 10. února 2004 a na první pohled působil přesně tak, jak si člověk představuje budoucnost platformy: nové jádro, konečně opravdový multitasking, lepší práce s pamětí, multimédia na úrovni a třeba i lepší napojení na Outlook. Na papíře to všechno vypadalo skvěle. Jenže jak už to v technologickém světě bývá, realita si často dělá, co chce. Cobalt se totiž nikdy nedostal do běžného prodeje.

Přitom technicky šlo o velký krok kupředu. Systém opustil staré základy a vsadil na moderní jádro inspirované BeOS – což mimochodem nebyla žádná náhoda, Palm tehdy zaměstnával bývalé vývojáře této platformy. Díky tomu Cobalt nabídl moderní grafiku, 32bitové barvy, zabezpečení, lepší práci se soubory a procesy… zkrátka platformu připravenou na chytré telefony, jaké známe dnes. Byl to dospělý systém, který už se nebál velkých výzev.

Jenže technické přednosti nestačily. Palm jako značka byl v té době rozkročený mezi softwarovou a hardwarovou divizi, procházel restrukturalizací, měnil majitele i strategii – a v tom zmatku se Cobalt jaksi ztratil. Výrobci váhali, protože systém nebyl zpětně kompatibilní a znamenal velké změny. A čas mezitím běžel. Trh se hýbal, konkurence rostla a Palm ztrácel náskok, který si dřív s přehledem držel.

Cobalt se sice dostal do vývojových kitů a existovaly i pokusy o nasazení – třeba firma Oswin chtěla v roce 2005 představit hned dva smartphony s tímto systémem. Dokonce se údajně jeden z nich dostal do fáze výrobních vzorků. Ale do obchodů nikdy neputoval. Zůstaly jen technická dokumentace, pár screenshotů a spousta „co by kdyby“.

Dnes je Palm OS Cobalt takovým softwarovým duchem – ambiciózní, moderní, ale navždy zůstal za zavřenými dveřmi. A i když se do zařízení nikdy nedostal, ukázal jedno: vývojový tým věděl, co je potřeba. Jen to už bohužel přišlo v době, kdy vlak odjížděl. A Palm na něj tentokrát nenaskočil.

Cobalt 6.1: Systém pro budoucnost, která nepřišla

Palm OS Cobalt ve verzi 6.1 měl být přesně tím, co značka v té době potřebovala – technicky vyspělým systémem, který konečně dožene konkurenci a možná ji i předběhne. Navazoval na ambiciózní, ale nenasazenou verzi 6.0 a přinesl spoustu novinek, které vypadaly skvěle nejen na papíře, ale i z pohledu tehdejších trendů. Byl připravený na svět, kde už mobilní zařízení nemusela být připojená k počítači, ale fungovala samostatně a pořád online.

Nejdůležitější novinkou byla bez debat podpora mobilních sítí – GSM, GPRS i MUX. Už žádné „chytré, ale offline“ zařízení. Cobalt 6.1 konečně počítal s tím, že se lidé chtějí připojit kdykoliv a odkudkoliv. K tomu přidal i lepší práci s rozšiřujícími moduly přes SDIO, což otevíralo dveře různému příslušenství a periferiím. A aby toho nebylo málo, do systému zamířila i nativní podpora Bluetooth 1.2 a Wi-Fi. Tohle už nebyl jen organizér s pár triky. Tohle bylo zařízení, které mělo být neustále ve spojení.

Vývojáři mysleli i na pohodlí. Přibyla možnost ovládat systém jednou rukou, bez nutnosti stylusu – něco, co tehdy začínalo být u telefonů klíčové. Nezapomnělo se ani na čínské znaky, což otevíralo platformu dál do světa. A aby bylo ovládání co nejpohodlnější, systém přidal i nativní podporu pětisměrné navigace. Zkrátka – nešlo jen o vylepšování uvnitř, ale i o to, jak se systém používá v praxi.

Palm OS 6.1 si navíc začal rozumět s různými displeji – nejen se čtvercovými, ale i s obdélníkovými. Přibyly rozlišení jako QVGA, HVGA nebo dokonce VGA, a to jak na výšku, tak na šířku. Všechno to ukazovalo jedno: Cobalt se připravoval na budoucnost, kde zařízení už nebudou mít jeden tvar, jeden formát ani jeden způsob použití. Systém měl být flexibilní, přizpůsobitelný a připravený na vše, co trh přinese.

Jenže stejně jako jeho předchůdce, i Cobalt 6.1 zůstal jen ve vývojových laboratořích. Technicky byl připravený, ambice měl obrovské, ale chyběla mu ta poslední část – finální zařízení, které by ho dostalo do rukou běžných uživatelů. A tak se i tato verze zařadila mezi projekty, které měly velký potenciál, ale nedostaly šanci ho naplnit.

Palm OS skončil, ale jeho jednoduchost zůstává inspirací

A tak skončil příběh Palm OS – systému, který začal jako jednoduchý digitální diář do kapsy a během několika let vyrostl ve světově uznávanou mobilní platformu. V době, kdy chytré telefony byly ještě jen myšlenkou na papíře, Palm už dávno nabízel poznámky, kalendáře, e-maily, synchronizaci s počítačem i první náznaky mobilního internetu. Udával směr.

Ale jak už to bývá, technologický svět se mění rychle. To, co bylo včera revoluční, dnes zastarává. Palm OS sice dokázal držet krok – vývojáři přidávali barvy, vyšší rozlišení, síťová rozhraní, emulátory, nová jádra, a nakonec i podporu GSM, Wi-Fi či multitaskingu. Ale nikdy už to nepřišlo včas a v celku. Zatímco se svět začal soustředit na iOS, Android nebo Windows Mobile, Palm řešil reorganizace, licenční modely a nerealizované přechody.

Je trochu smutné, že nejlepší verze systému – ty nejvýkonnější, nejhezčí a nejpřipravenější – nikdy nedostaly šanci běžet v reálném zařízení. Palm OS Cobalt 6.1 mohl být platformou, která by obstála i ve světě dnešních smartphonů, ale historie tomu nepřála.

Přesto by bylo nefér říct, že Palm OS zmizel beze stopy. Inspiroval. Ukázal, že uživatelská jednoduchost může být silnější než technické specifikace, a že i malá černobílá obrazovka s jedním stylusem může změnit způsob, jakým lidé plánují den, píšou poznámky nebo komunikují.

Možná dnes Palm OS běží jen ve virtuálních emulátorech, v archivech a vzpomínkách. Ale když se na chvíli zastavíme a zamyslíme se nad tím, odkud jsme v oblasti mobilních zařízení přišli, je jasné: Palm OS tam byl. A byl první.